10. ročník - 7. září 1947

Po osmileté přestávce zavítalo do Pardubic rekordních 120 tisíc diváků. Na start nastoupilo 57 jezdců z 8 států, startovali tentokrát jen ve třech třídách: do 600 cm3, 350 cm3 a 250 cm3. Nově byl zaveden systém opravných jízd. Mnoho závodníků mělo zastaralé stroje, docházelo k mnoha defektům a haváriím. V popkovické zatáčce zahynul pardubický jezdec Jaroslav Němeček. Zvítězil Hugo Rosák na stroji JAP 600 cm3, v těsném závěsu za ním dojeli Karl Killmeyer z Rakouska a pardubický závodník Miloslav Špinka. 

Hugo Rosák

(1916 - 1982)

Náš nejlepší poválečný plošinář. Ve Zlaté přilbě startoval poprvé v roce 1933 jako sedmnáctiletý, naposled v roce 1951. Jeho příznivcem byl konstruktér Jaroslav Simandl, tvůrce ESA, který pomáhal mu při úpravě motorů. Rosák později testoval jeho plochodrážní speciály a svými připomínkami přispěl k jejich zdokonalení. Aktivně závodil do roku 1963, vyhrál mnoho cen, mj. čtyři Stříbrné přilby SNP v Žarnovici a osm titulů mistra ČSR. Podílel se na propagaci ploché dráhy a náborových akcích mládeže.








Miloslav Špinka, Hugo Rosák
a Karl Killmeyer na tribuně. 		Start kategorie do 250 cm3, č. 70 F. Dirtl,
č. 73 Ladislav Steiner. 		Jan Lucák se strojem Walter.


Bohuslav Hybský, ředitel a tajemník
závodu v letech 1947 - 1951		 Tragicky zesnulý Jaroslav Němeček.



11. ročník - 4. září 1949

Závod se konal po dvouleté přestávce, navštívilo jej 120 tisíc diváků. Startovalo 71 závodníků z 6 zemí. Programy byly slosovatelné o automobil Aero-Minor a tři motocykly. Závod vyhrál Rakušan Fritz Dirtl, který si pojistil vítězství startem v rozjížďkách dvou kategorií - v silnější dohnal Lucáka téměř k rekordnímu času, ve slabší jel mnohem pomaleji a zajistil tím tak velký handicap, který se nikomu nepodařilo stáhnout. Na druhém místě dojel Hugo Rosák, třetí byl Gerrit van Dijk z Holandska.

Fritz Dirtl

(1928 - 1956)

Nadějný plochodrážní jezdec, žák M. Schneeweise, který předčasně zahynul na MS v Oberhausenu. Vedle zlaté přilby, kterou odjel na speciálu svého učitele Schneeweise, získal i titul mistra Rakouska na dlouhé i krátké dráze, úspěšný byl i v silničních závodech. Co se stalo s jeho trofejí se dodnes nepodařilo zjistit.









Gerrit van Dijk, Fritz Dirtl a Hugo Rosák na tribuně. Slavnostní zahájení za účasti
Akrobatického družstva Pardubice. 		Start strojů do 600 cm3 (č. 44 Špinka, č. 25 Lucák).




Pardubické družstvo

Pardubičtí jezdci se objevili už na první Zlaté přilbě, ale o zárodcích týmu můžeme mluvit na konci čtyřicátých let. Skutečné družstvo se z místních jezdců zformovalo v polovině padesátých let a v roce 1956 také vstoupilo do prvního ročníku první ligy pod hlavičkou KAMK Pardubice. Dařilo se mu střídavě, dokonce sestoupilo a pak, sloučeno s hradeckým týmem po krajské reformě, postoupilo opět do nejvyšší soutěže. Jako jedno z mála mělo početnější jezdecké zázemí i v době krize naší ploché dráhy v polovině šedesátých let a stálo u zrodu současné ligy v roce 1967. K významným pardubickým jezdcům patřili Hugo Rosák, který zde začínal, Jaroslav Němeček (zahynul na Zlaté přilbě), v padesátých letech Josef Růžička, Vladimír Černík, Jaroslav a Vladimír Vidrmovi, Antonín Švarc či Jaroslav Machač. V šedesátých letech za tým jezdil dnešní manažer Josef Laštovka, Bedřich Mareš, Petr Dejmek, Evžen Erban, začínal zde Milan Špinka.



Pardubický tým v 50. letech: Kysilka, Černík,
Dušánek, Machač, Vl. Vidrma, Růžička, Hora


Miloslav Špinka

(1919)

Plochou dráhu začal jezdit po válce, v roce 1946. Již v druhém roce své kariéry se umístil na 3. místě v 10. ročníku Zlaté přilby. V tomto závodě startoval naposledy v roce 1969. Byl univerzálním jezdcem, vedle klasické ploché dráhy jezdil i ledovou plochou dráhu, silniční a terénní závody. Je držitelem titulu vicemistr republiky, v letech 1958 a 1959 se dostal do evropského finále dlouhé i krátké ploché dráhy. Své zkušenosti předával synovi Milanovi, který v mnoha ohledech splnil jeho očekávání. V řadě závodů startovali společně, což pokaždé přilákalo mnoho diváků nejen u nás, ale i v zahraničí. Závodil celkem 26 sezón; poslední závod jel v roce 1971.






Rudolf Havelka

(1927 – 2007)

Jedna ze dvou největších osobností pardubické ploché dráhy v poválečných letech. Spolu s Miloslavem Špinkou tvořili základ pardubického týmu startujícího v prvních soutěžích a zároveň vedle nich vyrůstali noví plochodrážní jezdci. Během své aktivní kariéry působil mimo jiné i v pražské Rudé hvězdě, nejúspěšnějším klubu naší plochodrážní historie. Rudolf Havelka jako první pardubický plochodrážník vybojoval titul mistra republiky v roce 1950 a svůj triumf ještě jednou zopakoval o sedm let později. Po skončení své aktivní kariéry v roce 1971 působil mimo jiné ve funkci trenéra reprezentace Československa.







12. ročník – 9. září 1951

je považován za krizový ročník v celé historii Zlaté přilby. Politická situace a nedostatek devizových prostředků způsobily, že mezinárodní účast byla omezena jen na dva závodníky z NDR. Hlavní závod se jel pouze v kategorii strojů do 500 cm3, počet kol byl snížen na pět. Aby 60 tisíc diváků nebylo ošizeno, byl vypsán závod tzv. katalogových strojů „O stříbrný štít města Pardubic“ v kategoriích do 150 cm3, 250 cm3 a 350 cm3. Program byl slosovatelný o tři motocykly zn. Monet. Závod o Zlatou přilbu vyhrál Jan Lucák na stroji JAP 500 cm3 před Hansem Zierkem z NDR a Antonínem Švarcem.

Jan Lucák

(1912 - 1997)

Všestranný závodník, který se zvláště před válkou účastnil všech typů motocyklových závodů - od plochodrážních až po tzv. Šestidenní. Je držitelem řady trofejí, např. Křišťálové přilby. Pro svou odvahu byl mezi závodníky přezdíván „Vražda“. V roce 1958 získal titul mistr sportu, v roce 1964 zasloužilý mistr sportu. Od konce 50. let se věnoval se výcviku dorostu. Stál u kolébky naší ledové ploché dráhy, byl trenérem čs. reprezentace ledařů.







Akrobatické družstvo Pardubice
při zahájení závodu. 		Jan Lucák (č. 15) a Karel Kadlec (č. 14) v rozjížďce. Start závodu „O stříbrný štít“, stroje do 250 cm3.


Jan Lucák a Václav Kincl – vítěz závodu O stříbrný štít. Jan Lucák v rozhovoru s novináři.


 

13. ročník – 20. srpna 1961

se uskutečnil po desetileté přestávce, naplněné úsilím o záchranu tohoto prestižního závodu. Jeho systém zůstal zachován, byla jen nově vytvořena kategorie pro plochodrážní stroje. Vylučovací a opravné jízdy se jely na pět kol, finálová na sedm. Při sobotním tréninku došlo k tragické havárii závodníků Libora Dušánka z Pardubic a Němce Ericha Stiegelmeiera, kteří svým zraněním podlehli. V závodě startovalo celkem 68 jezdců z 6 zemí, sledovalo jej 100 tisíc diváků. Zvítězil terénář Oldřich Klaudinger před Jiřím Jasanským a Ervínem Krajčovičem.

Oldřich Klaudinger

(1929)

nebyl plochodrážním specialistou. Během své sportovní kariéry se zúčastnil mnoha motocyklových podniků - silničních, terénních, soutěžních i v tzv. Šestidenní, ve kterých získal pro Československo čtyři zlaté, dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili. Působil v Dukle Praha, za své úspěchy získal v roce 1957 titul mistra sportu. Po odchodu z aktivní činnosti působil jako řidič v ČSAV v Praze.



 




Torzo motocyklu E. Stiegelmeiera. Příčinou havárie
byl prasklý rám, který vyhodil jezdce ze sedla.
Za ním jedoucí Dušánek již neměl šanci se vyhnout. 		Libor Dušánek. Erich Stiegelmeier.


Oldřich Klaudinger a trati. Antonín Kasper dosáhl ve vylučovací
jízdě rekordní rychlosti 139,9 km/h. 		Miloslav Špinka závod pro
defekt stroje nedokončil.


Vítězové Oldřich Klaudinger, Jiří Jasanský
a Ervín Krajčovič. 		Nejrychlejší čas ve finále zajel anglický závodník
Martin Tatum. Handicap stanovený pro plochodrážní
motocykly jej ale odsunul až na 4. místo. 		Ředitel Miroslav Mývalt předává
cenu Oldřichu Klaudinterovi.


 

14. ročník - 16. září 1962

se stal významným díky nejvyššímu počtu finalistů, kterých postoupilo dvacet. Více než 80 tisíc diváků podpořilo 71 jezdců z 6 států. Stejně jako v předešlém roce byli jezdci rozlišeni dle kubatur a typů strojů barevnými potahy na přilby. Poprvé se jelo tzv. finále útěchy. Celý závod provázelo horké počasí, které bylo příčinou mnoha poruch. Zvítězil německý závodník Josef Seidl před Jaroslavem Machačem a Antonínem Švábem.

Josef Seidl

(1919)

začal jezdit plochou dráhu až ve třiceti letech, specializoval se převážně na dlouhé tratě. Přesto získal řadu ocenění: čtyřikrát zvítězil na Zlaté přilbě ADAC v NSR, dvakrát na Zlaté přilbě Holandska, stal se několikanásobným mistrem NSR. V roce 1962 přicestoval do Pardubic s legendárním H. Gunzenhauserem, který tentokrát zastával post mechanika a rádce.







Jaroslav Machač, Josef Seidl a Antonín Šváb
na stupních vítězů. 		Seidl s mechanikem Gunzenhauserem.


Start plochodrážních motocyklů do 500 cm3. Velký zájem diváků.




15. ročník - 15. září 1963

Tento ročník uzavřel travnatou historii Zlaté přilby v Pardubicích. Vývoj motocyklového sportu, finanční záležitosti i stále vyšší rizika (smrtelná havárie A. Vildeho) donutili pořadatele přeložit závod do Svítkova. Slavnostního zahájení posledního ročníku na trávě se zúčastnili vítězové z předchozích ročníků: Z. Pohl, H. Rosák, J. Lucák, O. Klaudinger i J. Seidl. Poslední dva se aktivně účastnili závodu, Seidl dokonce s nadějí na úspěch, ale musel vzdát pro poruchu stroje. Zvítězil Antonín Kasper před Angličanem Martinem Tatumem a Ervínem Krajčovičem.

Antonín Kasper

(1932)

Během svého působení na ploché dráze získal řadu našich i zahraničních ocenění. Byl všestranným jezdcem, jezdil na trávě, škváře i na ledové ploché dráze. Kromě 15. Zlaté přilby se v Pardubicích na škváře umístil na druhém (1964) a dvakrát na třetím místě (1965, 1967). Jako první československý jezdec jezdil v britské profesionální lize (1967) v Coventry. V roce 1965 získal Zlatou přilbu SNP v Žarnovici. Po ukončení kariéry se věnoval trenérské výchově svého syna Antonína, později se stal trenérem RH Praha. Od roku 1981 je trenérem klubu Bateria Slaný.







Antonín Kasper na trati. Ervín Krajčovič, Antonín Kasper a
Martin Tatum na stupních vítězů.


Poslední jízda Antonína Vildeho. Hugo Rosák, Zdeněk Pohl a Jan Lucák -
vítězové předešlých ročníků.






Začátkem 60. let postihla závod krize. Vývoj motocyklového sportu, finanční záležitosti i stále vyšší rizika (pět smrtelných havárií) donutily pořadatele přeložit závod do Svítkova na škvárovou dráhu o délce 410 m, v rovinách 15 m a v zatáčkách 22 m široké. Byl vypracován nový systém závodu pro šest jezdců v každé jízdě, který zahrnoval bodovací jízdy, umísťovací jízdy a finálový závod na 6 kol. Postupem času prošel systém drobnými úpravami, ale jako celek se osvědčil a Pardubice se staly místem setkávání světové plochodrážní elity.

V katalogu a ve výstavě byly použity fotografie Evžena Báchora, Jana Janů, Milana Křička a archivu VČM v Pardubicích.

Zpět